Kde není lásky,
vynikne každá chyba.
Anglické přísloví
O MNĚ
Nepocházím z hudební ani divadelní rodiny. Táta byl velký vizionář, podnikavec a učitel autoškoly. Máma učitelka v mateřské školce, pro kterou byla zkouška z klavíru noční můra. Pamatuji si tátovu kytaru, kterou si koupil ještě na gymplu, aby na ní mohl balit holky. Za čtrnáct dní ho tak bolely prsty, že se na ní vykašlal a pověsil jí na zeď. Nad piáno. Nad to piáno, které máma natřela štětcem na bílo, aby se více hodilo jako dekorace do obýváku. A po tomto zásahu už vlastně nikdy pořádně nehrálo. Vlastně jsem ho nikdy nezažil naladěné a investice do jeho ladění se v naší rodině všem zdála zbytečná. A s divadlem to bylo podobné. Nechodili tam. A představa, že by tam dokonce hráli nebo byli nějak činní, to by bylo sci-fi.
První nutkání vzít do ruky hudební nástroj přišlo až po rozvodu mých rodičů. Máma si našla nového přítele Zdeňka, který posezení u piva bavil společnost hraním na kytaru. My jsme ho jako děti milovali. Zpívali jsme táborákové písničky a já jsem to chtěl hrozně umět. Šel jsem za Zdeňkem s tím, že bych se rád učil na kytaru a jestli by mě to mohl naučit. On mi na to jen odpověděl, že učit se hrát na ní musím sám. Že prý on se to taky naučil sám. Tři akordy mi ale nakreslil. A tak jsem začal. Bavilo mě to natolik, že jsem byl schopen cvičit třeba osm hodin denně. Kupoval jsem si zpěvníky a učil se hrát písničky z kazet (hudební nosič 80. let). Zpíval jsem strašně falešně, prostě úplně mimo. Necítil jsem, kdy se mění harmonie a kdy mám měnit akordy.
Babička Marie, která na piáno trochu uměla, mi ukazovala, kde jsou harmonické změny a upozorňovala, kdy mám zpívat výš nebo níž. Trápila se se mnou, ale byla trpělivá. Bylo to těžké, ale tak moc jsem chtěl zpívat, že to jednoho dne naskočilo a najednou to šlo. A takhle jsem to měl s několika zásadními věcmi v životě. Je prostě potřeba chtít a jít si za tím.
Je to jako v té bajce o žábách, které lezli na vysoký stožár. Ta nejstarší, nevěřící žába na ně křičela: „Hej žáby, nelezte na ten stožár nebo spadnete a zabijete se.“ A žáby opravdu postupně jedna po druhé padají a rozplácnou se o zem. Nakonec jedna žába vyleze až na vrchol stožáru. Všichni se diví, jak to dokázala, když přece žáby nemohou lézt po stožárech. Potom se zjistilo, že žába byla hluchá. Prostě lezla a neslyšela řeči kolem.
Je potřeba jít si za svýmy sny.
Já mám dnes profesionální kapelu, ve které zpívám a skládám muziku. Režíruji divadelní hry, vedu divadlo a podnikám v několika oborech. Jsem za to moc rád a jsem se svým životem spokojený.
Jarda Kříž
Pokud se lidé nesmějí tvým snům,
pak jsou příliš malé.